Temu: výlet za levným dopaminem

Blíží se večer, zavírám notebook, pro dnešek bylo práce dost. Hlavu mám plnou kampaní, statistik a klientských zpráv, které začínají větou „jen drobná úprava“. Přijde mi vtipné, jak v digitálním marketingu člověk celý den sleduje, jak internet prodává věci ostatním lidem. A pak se uvelebí doma na gauči a internet začne prodávat věci jemu.

Uvařím si čaj, otevřu aplikaci a provedu malý rituál moderní ženy: dopaminový výlet do tržiště, kde hodně věcí stojí méně než moje odpolední svačina. Prsty scrollují, mozek vypíná a přede mnou se rozprostírá nekonečný katalog věcí, bez kterých jsem dosud šťastně žila. Jsou to věci, o kterých jsem dřív nepřemýšlela, u některých jsem ani netušila, že existují. A přesto působí, jako by řešily otázky, které jsem si nestihla ani pořádně položit.

Tak přemýšlím: proč si vlastně pořizovat tolik malých věcí, které slibují velké zlepšení života? A než si na tu otázku stihnu odpovědět, první věc už letí do košíku.

Je to tričko. Na čínské modelce stojí slogan: „Sorry I’m Late, I Was Overthinking.“ Což je vlastně nejupřímnější kancelářský dress code, jaký jsem kdy viděla. Představte si, jak v něm sedíte na poradě, zatímco kolegové debatují o strategii na příští kvartál. A vy přemýšlíte, jestli někdo vůbec ví, co přesně děláte. Tričko by vlastně mohlo fungovat jako transparentní HR komunikace. Neříká „jsem produktivní“, ale říká „jsem člověk“. A to je v korporátu skoro revoluční sdělení.
156 CZK – děkuji, Temu!

Scrolluju dál a algoritmus plynule přepíná z kancelářské identity na domácí péči. Najednou mi předhodí manikúru pro kočky. Na fotografii je klidná kočka, která se nechává upravovat s výrazem zenového mistra. Realita s kočkami však obvykle připomíná spíš krátké vyjednávání mezi člověkem a malým predátorem. Chvíli si představuji, jak bych se o něco takového pokusila – já s pilníkem, kočka se čtyřmi ostrými argumenty a nulovou ochotou ke kompromisu. Po pár vteřinách mi dochází, že to není péče o zvíře, ale moment, kdy moje micinka může přehodnotit, proč mě vlastně toleruje.

Manikúru tedy raději zavírám. Místo toho kupuji malé škrábadlo do kanceláře, které postavím vedle monitoru. Kočka bude mít kde brousit drápy a já mám tichou naději, že díky tomu přestane testovat jejich ostrost na kancelářských šanonech.
185 CZK – děkuji, Temu!

Zvířecí kosmetika mě přivede k další myšlence. Hlavou mi problikne, že moje kámoška bude mít svátek. Je to typ ženy, která má doma víc kosmetiky než menší parfumerie a zároveň tvrdí, že „to vlastně moc nepoužívá“. Na chvíli mě napadne, že bych jí koupila stejnou sadu jako kočce – koneckonců péče o nehty se stala univerzálním civilizačním tématem. Jenže na obalu je velká tlapka. Rychle tedy nacházím lidskou verzi manikúry, která vypadá téměř identicky a stojí stejně, jen místo tlapky má na krabičce ruku ženy, která působí, jako by červenými nehty vyřešila svůj život.
132 CZK – děkuji, Temu!

Algoritmus pak usoudí, že je čas na rodinné hodnoty, a začne mi nabízet dětské hračky. Vzpomenu si na kamarádku, která má malé dítě. Děti mají jednoduché požadavky: něco, co bliká, svítí a hraje, ideálně všechno najednou. Po chvíli scrollování nacházím hračku, která splňuje přesně tohle. Má tlačítka, světýlka a reproduktor, který pravděpodobně zvládne přehrát dětskou melodii tolikrát, až ji budou znát zpaměti i sousedé. Na fotografii se dítě směje a rodiče vypadají nečekaně klidně. Jen mě na chvíli napadne, že plast je podezřele zářivý a cena podezřele přívětivá. Chvíli držím prst nad tlačítkem „Přidat do košíku“, ale nakonec ho stáhnu. Některé hračky totiž možná rozvíjejí dětskou kreativitu, ale jiné spíš chemii.

V tu chvíli si uvědomím, že už dobrých dvacet minut jen scrolluju a přidávám věci do košíku. Začíná mě bolet pravá ruka od myši a od scrollování. Zavírám aplikaci a uvědomím si malý paradox globálního kapitalismu.

Někde v Česku sedí majitel e-shopu, pečlivě balí zboží, řeší zákaznickou podporu, platí zaměstnance, zálohy na DPH, nájem skladu a spoustu dalších věcí podle povahy jeho podnikání. A pak přijde aplikace z Číny, kde všechno koupíte za cenu, která by v normálním podnikání nedávala smysl. Jenže… většina lidí prostě klikne na nejnižší cenu.

Je to tichá ekonomická poezie naší doby: lokální obchodník buduje podnikání a já mezitím kupuji škrábadlo z druhé strany planety, protože stálo jako pizza v poledním menu.

Děkuji, Temu.
Lokální ekonomika posílá pozdravy.