Proč ze mě nebude digitální nomád…

Strašně ráda cestuji, ale možná ještě raději se vracím. Do svého bytu, na svou zdravotní matraci, ke svým záležitostem, na které často díky cestování získávám nový pohled. Jakýkoliv návrat odkudkoliv, kde jsem pobývala více než dva dny, navíc rozzáří očička mých kočiček, jelikož se jim právě vrátily jejich sociální jistoty – krmení, drbání a vynášení exkrementů. Kdo má zvířátka, pochopí…

Musím říct, že už jsem taky byla všude možně a jsou místa, která se mi vryla do paměti víc než jiná, a já se tam pořád ráda vracím. Většina z těchto míst ale zrovna není pro nějaké digitální nomádství vhodná. Tak třeba ve Versailles nemají rychlou wi-fi. Na Floridě sice rychlou wi-fi mají, ale nemám důvěru k americkým potravinám, takže tam dlouho nevydržím. Navíc mám vyzkoušeno, že sushi dokážu jíst v kuse „pouhé“ dva měsíce. A to jsem si kdysi říkala, že se ho nikdy nepřejím. No a v oblasti Bordeaux, kde jsem mimo jiné studovala vysokou (zázrak při té spotřebě vína!) by delší pobyt představoval další velký nápor pro má játra. A já přeci jen stárnu a také se mám ráda…

Další důvod, proč by se mi špatně „nomádilo“, je moje sbírka kočičích sošek, která se těžko stěhuje a kterou neustále rozšiřuji. (Neklepejte si na čelo, každej je nějakej.) Což o to, dřevěné sošky, kde kočičky cvičí jógínské asány, by se asi transportovaly dobře, ale co všechny ty skleněné či jinak křehké, kterých je většina? Napadlo mě samozřejmě odjet bez nich, ale jelikož jsou nedílnou součástí mého domova, tak by to asi dlouhodobě nebylo ono. Taky jsem přesvědčena, že bych v nomádské komunitě vzbudila lehký až střední stupeň údivu a možná bych dostala i nějakou peprnou přezdívku.

Hodně Čechů-nomádů pracuje z Thajska. Tam jsem zatím ještě nebyla. Už několik lidí mi říkalo, že tam nemají víno a pokud ano, tak prý šíleně drahé a ne moc dobré. Tak mě to tam asi podvědomě netáhne. Nejsou tam totiž vinice a víno se musí importovat z Evropy. „Neviditelná ruka trhu“ pak zařídí cenu tak vysokou, že bych si skleničku mohla dopřát opravdu jen sporadicky. Uznejte, že pro vinotariána, za kterého se považuji, je tohle v nomádském táboře nevhodná startovací pozice. Rozhodla jsem se tomu čelit. Už plánuji cestu do Thajska a tuto teorii si buď potvrdím, anebo vyvrátím. To nejhorší, co se mi může stát, je detox, který stejně pravidelně podstupuji.

Občas čtu různé nomádské blogy – třeba www.nomadvasii.cz – a nabyla jsem dojmu, že si tito lidé vystačí s málem, co se např. ošacení týče. S tím se samozřejmě neztotožňuji, jelikož jsem tvor zdobivý, používám make-up, ráda nosím vysoké podpatky a mám docela slušnou nálož oblečení. To nomádi, jak to tak vypadá, nemívají. Tváří se, že jim stačí jedny šortky, tričko a nějaké trepky na nohy. Někde jsem četla, že prý obecně nosíme pouze 20 % našeho šatníku. V tom případě jsem asi ta výjimka, která potvrzuje pravidlo.

Suma sumárum, mezi nomády se moje budoucnost asi neskrývá. Možná někdy projdu nějakou osobní revolucí a vše ještě přehodnotím. To se klidně může stát, jelikož jsem člověk hodně otevřený změnám. Vím totiž, že pomáhají člověku růst. Zatím ale nic takového nehrozí a já si budu vesele a často cestovat a také se zase vracet, ale pěkně s kufrem plným jedlých suvenýrů a samozřejmě ke svým milovaným kočičákům.