Premium vzpomínky bez reklam

Lidé vedli rozhovory se zemřelými dávno předtím, než vznikly počítače. Vedli je v tichých kuchyních po pohřbech, při cestě domů nebo nad fotografií, která zůstala stát na polici déle, než se původně čekalo. Někdy zůstane ve vzduchu viset věta, kterou už není komu říct. Smutek byl odjakživa trochu rozhovor a trochu ticho. Nikdy nešlo o skutečnou odpověď. Šlo spíš o zvláštní lidskou schopnost mluvit do nepřítomnosti a doufat, že prázdno samo o sobě není úplně prázdné.

Nedávno jsem narazila na to, jak do této citlivé oblasti začínají vstupovat nové technologie. V časopise Scientific American jsem nedávno narazila na článek Can Digital Ghosts Help Us Heal?, který se věnuje takzvaným griefbotům. Jde o chatboty využívající umělou inteligenci, které dokážou napodobovat komunikaci se zemřelým člověkem na základě jeho dřívějších digitálních stop. Vycházejí z textových zpráv, e-mailů, hlasových nahrávek nebo příspěvků na sociálních sítích a umožňují vést rozhovor, který může připomínat komunikaci s člověkem, jenž už není mezi námi.

Při povídání s griefbotem někteří lidé popisují útěchu, jiní naopak nepohodu. Někdo tuto zkušenost přirovnává k živému snu, po kterém si po probuzení nejste jistí, zda vás uklidnil, nebo zarmoutil ještě o něco víc. Asi si každý musí sám rozmyslet, jestli by něco takového vůbec chtěl podstoupit. Možná záleží na tom, jaký vztah k technologiím máme a jak hluboko je pouštíme do svého života. Jsou mezi námi lidé, kteří k nim přistupují velmi pragmaticky. Po léta jim pomáhaly organizovat schůzky, hledat cestu nebo připomínat narozeniny lidí, na které by jinak zapomněli. A teď, když zaklepaly na dveře lidského zármutku, pozvou je dál a nechají se jimi uklidňovat. Otázkou zůstává, zda jim pomáhají smířit se se ztrátou, nebo jen oddalují okamžik, kdy ji budou muset skutečně přijmout.

Podle množství zdrojů, které jsem si na toto téma našla na internetu, to začíná vypadat, že už nejde jen o několik experimentů. Pomalu vzniká cosi, čemu by se dalo říkat digitální posmrtný průmysl. Kdysi po člověku zůstaly dopisy svázané provázkem a pár fotografií uložených v krabici. Dnes po něm zůstávají e-mailové schránky, tisíce zpráv, hlasové záznamy, videa a další digitální stopy – malé datové dědictví. A právě z těchto stop dnes dokážou technologie vytvářet něco, co připomíná pokračující přítomnost člověka. Tím se nenápadně mění i podstata vzpomínek. Vzpomínky přestávají být tím, co si neseme v sobě. Místo toho začínají připomínat soubor, který lze znovu otevřít.

S podobnými technologiemi se do běžného života nenápadně vkrádají otázky, které by ještě před pár lety zněly jako vedlejší dialog ze sci-fi komedie. Může někdo po smrti dál mluvit? Komu vlastně patří lidská přítomnost, když se rozpadne na data? A co je podivnější: že takové technologie vznikají, nebo že si člověk po chvíli začne klást úplně praktickou otázku – jestli jednou bude muset zaškrtnout políčko „souhlasím s vytvořením své posmrtné konverzační verze“? Odtud je jen kousek k budoucnosti, v níž se vás během dědického řízení úředník za přepážkou zeptá: „Přejete si převést automobil, byt a tatínkův jazykový model?“

Technologie už dávno neuchovává jen fotografie, hlasové zprávy a staré e-maily. Teď se nesměle hlásí o slovo s tím, že by možná mohla i odpovídat. A člověk pak neví, jestli má být dojatý, vyděšený, nebo si raději preventivně zkontrolovat, zda v nastavení soukromí náhodou nezaškrtl možnost „zůstat aktivní i po smrti“.

Digitální svět má totiž zvláštní schopnost proměnit i ty nejpodivnější věci v běžnou službu. Jednoho dne tak možná přijde notifikace:

Váš blízký je opět aktivní.
Naposledy online: před třemi lety.

Pod tím dvě tlačítka:

Pokračovat v konverzaci
Vyzkoušet Premium vzpomínky bez reklam

A pak vás možná nakonec nezaskočí ani to, že mrtví začali odpovídat. Spíš to, že i záhrobí dostalo obchodní model, měsíční předplatné a zákaznickou podporu. A to je na tom všem možná to největší WTF.