Digitální detox

Částečně to bylo mojí nahromaděnou únavou a částečně jsem si řekla, že zkusím zjistit, zda bez koukání do krabiček různých velikostí dokážu vůbec ještě žít. Téměř dvacet let svého života jsem neměla mobil. PC bylo dostupné jen v počítačové učebně a jen v určitých hodinách. A když někdo mluvil o myši, tak si lidi ještě představovali hlavně hlodavce. Jó, to byly časy…

Nestýská se mi, beru život v celé jeho kráse včetně technologické revoluce, ale při mém posledním pobytu v Asii jsem si řekla, že si dám pauzu, malý break, a zamknu své PC na pár dní do trezoru. Rovněž se mi doma hromadily knížky, které jsem si nakoupila a plánovala někdy přečíst. Dokážu ještě vůbec přečíst knihu na jeden nádech? Tohle u mě nebýval problém. Zhltla jsem téměř všechno, z donucení i pár knih na téma marxismus-leninismus. Je fakt, že ty jsem jedním dechem přečíst nezvládla. Mají pasáže, které bylo třeba spíš rozdýchávat.

Dopředu jsem si rozmyslela tedy pár aktivit s tím, že jsem člověk hodně flexibilní, otevřený všemu novému a budu improvizovat dle situace. Níže tedy sdílím pár postřehů z několika dní bez mobilu a počítače.

Den 1.

Těším se na knížku. Má 381 stran a vypráví o ženě, která šla Camino de Santiago, posvátnou cestu začínající ve Francii, pokračující přes Pyreneje až do Španělska. Moji dva přátelé šli letos část této cesty, což mě inspirovalo aspoň ke koupi knihy. Za den přečtu s několika přestávkami 120 stran. Ponořená do příběhu vůbec nepostrádám mobil ani PC. Jen pořád nevím, kolik je hodin, z čehož jsem trochu nervózní. Nenosím hodinky, jsem zvyklá sledovat čas na mobilu. S občasným koupáním si den s knihou fakt užívám.

Den 2.

Po snídani plánuji krátký román pro ženy. Prostě taková dopolední milostná přesnídávka a odpoledne se uvidí. Chtěla bych na výlet. Dochází mi, že nemám foťák. Fotím mobilem, takže fotky z výletu nebudou. Je mi to líto, ráda přidávám fotky na Instagram. Pojedu i tak? Nakonec ano. Normálně bych fotila jak o život, ale dnes to vem čert. Naskočím do kánoe a nechávám se po moři vozit urostlým 155 cm vysokým Asiatem. Všichni kolem mě fotí. Já si ležím v kánoi, popíjím čerstvou kokosovou vodu a napadá mě, že na Instagramu můžu přeci nějakou pěknou fotku z tohoto místa přeci repostovat. Jen tak na památku.

Den 3.- 4.

Začíná mi být jedno, kolik je hodin. Pohoda mě neopouští. Dochází mi, jak moc jsem tohle potřebovala.

Den 5.

Nastupuje mírná nervozita, přemýšlím, kolik e-mailů mi asi přišlo. Za den je to kolem 70, někdy i víc. V duchu násobím krát 5. Možná někdo bude respektovat mé out-of-office nastavení. A nebo také ne?! Však brzo uvidím. E-mailů bude spousta, to je nad slunce jasné, ale byla bych hloupá, kdybych se tím teď začala trápit. Dnešek je ještě můj a užiju si ho podle sebe. Nejen prací je člověk živ, ne?

Závěrem:

Šestý den jsem se konečně připojila ke šťávě. Lhala bych, kdybych řekla, že se mi trochu nestýskalo. Ale také jsem si myslela, že budu mít mnohem větší absťák po technologii. Ani ne. Zvládala jsem to lépe, než jsem si myslela. Částečně za to může i fakt, že mě už netížila odpovědnost, že jsem na všechno sama. Delegovat úkoly je prostě třeba a dochází mi, jak moc důležití jsou lidé, kteří mě zastupují po dobu mé nepřítomnosti. Napadá mě, že jim musím přivést nějaký malý dárek. V každém případě je fakt skvělé odpojit se od všeho zařízení alespoň na pár dní a prostě si jen tak existovat.

Komentáře

  • Chcete dostávat nové články?

  • Nejnovější příspěvky

  • Rubriky