Okamucha a válka proti dronům
5 března, 2025
Milí kolegové, uživatelé, nostalgici a všichni, kdo si kdy v životě zkusili zavolat přes internet – máme pro vás zprávu, která vás buď dožene k slzám, nebo k aktualizaci kontaktů.
Skype, ten náš digitální průvodce doby s heslem: „Mikrofon nefunguje, ale aspoň vypadám dobře“, oficiálně končí. Dne 5. května 2025 se definitivně odpojí. V tichosti, s důstojností a pravděpodobně i s chybovou hláškou: „Nelze ukončit proces.“
Těžko se loučí s aplikací, která v roce 2003 přinesla revoluci a v roce 2023 už přinášela jen chyby. Představte si to – začínalo to jako projekt jednoho Švéda a Dána a partičky estonských programátorů. Kdo by tušil, že za dvacet let bude hlavní funkcí Skypu to, že vám připomene, že existuje lepší alternativa. Asi jste si všimli, že po převzetí Microsoftem se aplikace začala měnit. Rozhraní se každých pár let překopalo tak, aby nikdo, ani vývojáři, nenašli tlačítko pro sdílení obrazovky. Pokud jste si někdy připadali, že děláte digitální archeologii – gratulujeme, byli jste pokročilými uživateli Skypu.
Je důležité vyzdvihnout, co všechno nám Skype dal. Především trénink v artikulaci – když připojení padalo, začali jsme mluvit jako dabing z 90. let: pomalu, nahlas a s výrazem, že každé naše slovo může být poslední. Dále jsme díky Skypu objevili nové typy zvuků – třeba „kybernetická ozvěna“, „hluboké praskání“ nebo legendární „vysílání z jiné dimenze“. Z jeho notifikací se stala připomínka, že i stroje mají své špatné dny. Zvuk příchozího hovoru „brrn-brrn“ v sobě nesl naléhavost školního zvonění a zvuk odpojení zas připomínal havárii v Matrixu.
A přestože byl Skype často nefunkční, nikdy nebyl zbytečný. Uživatelské recenze byly celkem konzistentní. Jeden říkal: „Skype mi pomohl udržet vztah na dálku. Tedy až na chvíle, kdy mi místo přítelkyně zobrazil její levou nosní dírku.“ Jiný přiznal: „Skype mě naučil budhistickému klidu. Pět pokusů o připojení, dvě restartování systému a nakonec stejně volám přes telefon.“ A nakonec tu máme uživatele, který chválí Skype za to, že mu nikdy nezapomněl připomenout, jak důležité je mít plán B. Ideálně s WhatsAppem.
Technologie se vyvíjejí, uživatelské potřeby se mění. Klik střídá klik v prostředí, kde notifikace nikdy nespí. A tak se jednoho krásného dne v Microsoftu rozhodli, že Teams nahradí Skype. Což je, upřímně, jako kdyby vám shořela stará maringotka a firma vám slavnostně předala nový karavan – s osmi zámky, pěti hesly, dvěma podlažími, vlastní klimatizací a hasicím přístrojem připojeným na SharePoint. Teams má všechno, co Skype neměl – kromě jednoduchosti, přehlednosti a šance, že se vám povede spustit schůzku na první pokus. Místo toho vás přivítá okno s osmnácti tlačítky, z nichž sedmnáct způsobí, že vás to vyhodí z vlastní porady.
Sdílení obrazovky nyní funguje perfektně. A co chat? Ano, samozřejmě! Jen musíte zjistit, ve kterém z pěti aktivních kanálů se právě nacházíte. A nezapomeňme na ty notifikace! Zatímco Skype vás upozornil na příchozí hovor stylem „brrn-brrn“, Teams používá celou dechovku. Včetně trumpety, sirény a digitálního dudáka. Je to festival oznámení, kde jste hlavním účinkujícím, ale občas netušíte, co právě moderujete. V Microsoftu tomu říkají „budoucnost spolupráce“.
Ale není fér si jen stěžovat… Skype tu byl s námi, když nikdo jiný nebyl. V dobách, kdy „online meeting“ znamenal sedět u webky s pocitem viny, protože jsi zapomněl, o čem ta schůzka vlastně je, ale už třikrát jsi horlivě přikývl. Anebo tehdá, když jste poprvé viděli kolegu v županu, a mysleli jste si, že to bylo náhodou. A těch příkladů by se našlo jistě víc, každý z nás nějaký v paměti vyloví.
Takže milý Skype:
Naučil jsi nás, že komunikace není o slovnících, ale o trpělivosti. Že čekání na spojení je metafora života. A že v tichu se někdy rodí naše nejhezčí vzpomínky – třeba na to, jak jsme se snažili vést poradu, ale místo toho koukali 20 minut na zamrzlou obrazovku kolegy Petra, který celou dobu netušil, že ho sledujeme. Nebo když jsme si během covidu připravili důležitou prezentaci pro klienta, pečlivě naaranžovali kameru, zkontrolovali pozadí… A v ten nejnapjatější moment nám po klávesnici prošla kočka, zmáčkla ESC, vypnula sdílení a zanechala po sobě jen ocas v záběru a trapné ticho…
Tak se tedy loučíme. Bez patosu. Bez signálu. Bez aktivního mikrofonu.
Sbohem, starý příteli, a děkujeme! Ať tě v nebi připojí na první pokus.
