Premium vzpomínky bez reklam
1 července, 2026
Mému manželovi se při usilovném přemýšlení potí hlava.
Není to metafora ani manželská nadsázka. Je to fyzikální jev. Čím složitější problém řeší, tím zřetelněji lze jeho duševní aktivitu pozorovat i zvenčí. Zatímco u většiny lidí zůstává proces myšlení diskrétně ukryt někde za čelem, u nás doma má měřitelné tepelné projevy.
Naštěstí lidstvo podobné technické problémy řešilo dávno před příchodem informačních technologií. Náš domácí chladicí systém je levný, přenosný a nevyžaduje aktualizaci firmwaru.
Mokrý hadr.
Přiloží se na hlavu a procesor může pokračovat.
Dlouho jsem se domnívala, že jde o zvláštní konstrukční vlastnost jednoho konkrétního exempláře. Časem se však ukázalo, že problém bude patrně dědičný. Už i dospělý syn vykazuje při zvýšené mentální zátěži podobné známky přehřívání.
Když se hodně přemýšlí, vzniká teplo.
Člověk tento problém po staletí řešil poměrně skromně. Otevřel okno. Sundal si čepici. Napil se vody. V závažnějších případech použil již zmíněný hadr. Pak jsme ovšem vytvořili stroje, které mají přemýšlet za nás. A zjistili jsme, že se jim při tom potí hlava také. Jen mokrý hadr pro stroj už nějak nestačí.
Když začala přemýšlet mašina
Umělá inteligence působí na člověka téměř nehmotně. Položíte jí otázku a odkudsi přijde odpověď. Nikde není vidět kouř, uhlí, lopata ani zpocený topič. Dokonce i místo, kde jsou naše data uložena, jsme pojmenovali poeticky: cloud.
Česky oblak. Něco lehkého, bílého a téměř bez tíže, co se vznáší vysoko nad krajinou, že?
Ovšem tento cloud má pozoruhodně mnoho betonu. Uvnitř stojí řady serverů, procesorů, kabelů, transformátorů, ventilátorů, čerpadel a chladicích zařízení. A čím usilovněji digitální inteligence počítá, tím více elektřiny potřebuje.
Podle Mezinárodní energetické agentury spotřebovala datová centra v roce 2024 přibližně 415 terawatthodin elektřiny, asi 1,5 procenta světové spotřeby. Do roku 2030 by jejich spotřeba mohla vzrůst na přibližně 945 terawatthodin. Jedním z hlavních motorů tohoto růstu je právě umělá inteligence.
(Zdroj: https://www.iea.org/reports/energy-and-ai/executive-summary)
To už je poměrně hodně energie na přemýšlení.
Manžel je v tomto ohledu stále výrazně úspornější.
A nejde jen o energii. Teplo je nutné odvést. Podle konstrukce datového centra se používá vzduchové či kapalinové chlazení a některé systémy při chlazení spotřebovávají také vodu. Zvlášť zajímavé to začíná být v místech, kde je vody málo a kde současně rostou teploty.
Cloud, který neprší
Po tisíce let člověk vzhlížel k mrakům s nadějí, že z nich přijde voda. Zemědělec pozoroval obzor. Když se objevila mračna, mohl přijít déšť, úroda a život.
Moderní člověk také vzhlíží ke cloudu. Ukládá do něj fotografie dětí, pracovní dokumenty, daňová přiznání, videa koček, milostnou korespondenci, tabulky, prezentace a patrně několik miliard snímků obědů, které by jinak dějiny nenávratně ztratily.
A pak se cloudu začal ptát.
Napiš mi dopis.
Najdi chybu v programu.
Vytvoř obrázek… atd.
A nakonec:
Co máme dělat se změnou klimatu?
Cloud se zamyslel.
Procesory se zahřály.
Spustilo se chlazení.
Poprvé jsme vytvořili mrak, který nám může velmi podrobně vysvětlit koloběh vody — a přitom může sám vodu potřebovat. 🙂
Mezitím venku
Zatímco jsme zdokonalovali chlazení procesorů, poněkud se nám oteplilo i za dveřmi serverovny.
Rok 2024 byl podle Světové meteorologické organizace nejteplejším rokem v historii moderních měření. Globální průměrná teplota byla přibližně o 1,55 stupně Celsia vyšší než průměr z let 1850–1900. Silné El Niño k mimořádnému teplu přispělo, ale dlouhodobým motorem oteplování zůstávají skleníkové plyny.
(Zdroj: https://wmo.int/news/media-centre/wmo-report-documents-spiralling-weather-and-climate-impacts)
A voda se začala chovat poněkud neukázněně.
Někde jí bylo příliš málo.
Jinde příliš mnoho.
Sucho, povodně, vlny veder a požáry se špatně vejdou do powerpointové prezentace o stabilní budoucnosti.
A právě zde se náš příběh začíná komplikovat.
Uvnitř datového centra hlídáme teplotu procesorů.
Venku hlídáme teplotu člověka.
A ještě o kousek dál hlídáme teplotu planety.
Všichni tři potřebují chladit.
Procesor, člověk i Země.
Sofiina volba
Představme si tedy na okamžik blízkou budoucnost.
Nemusí být nijak apokalyptická. Stačí obyčejné evropské léto, několik týdnů bez deště a teploty, při kterých začíná být asfalt filozoficky nejistý ohledně svého skupenství.
Město vydá opatření.
Nezalévat trávníky.
Nenapouštět bazény.
Omezit mytí automobilů.
Občané jsou vyzváni k odpovědnému hospodaření s vodou.
Na okraji města stojí datové centrum.
Uvnitř běží systém SOFIA — Systém optimalizace fyzické integrity atmosféry.
SOFIA dostala jediný úkol:
najít způsob, jak pomoci lidstvu zvládnout klimatickou krizi.
Je to nejlepší systém, jaký jsme kdy vytvořili. Zpracovává meteorologická data, modeluje energetické sítě, analyzuje spotřebu, předpovídá požáry, navrhuje úspory a každou sekundu provádí množství výpočtů, nad nimiž by se mému manželovi orosilo čelo už při přečtení technické dokumentace.
SOFIA intenzivně přemýšlí.
A proto se zahřívá.
Ve městě je mezitím čtyřicet stupňů. A co udělá vláda? No přece vymyslí další úřad!
Co třeba takové Ministerstvo pro přidělování chladu? To by šlo, ne?
Ministerstvo vytvoří formulář.
ŽÁDOST O PŘIDĚLENÍ CHLADICÍ KAPACITY
Žadatel zaškrtne jednu možnost:
□ nemocnice
□ obyvatelstvo
□ zemědělství
□ datové centrum
□ příroda
□ jiné
Pod formulářem je drobným písmem uvedeno:
V případě souběhu více životně důležitých potřeb rozhodne algoritmus.
Algoritmus běží v datovém centru.
Datové centrum potřebuje chladit.
A v tomto okamžiku se konečně dostáváme k Sofiině volbě.
SOFIA tedy počítá.
Má rozhodnout, kdo potřebuje vodu víc.
Člověk, který má žízeň.
Pole, na kterém má vyrůst jídlo.
Řeka, ve které má zůstat život.
Nemocnice, kde se lidé snaží neumřít.
Nebo stroj, který má spočítat, jak zachránit člověka, pole, řeku i nemocnici.
Je to mimořádně složitá úloha.
Možná jedna z nejsložitějších, jaké jsme kdy stroji zadali.
Na obrazovce bliká:
OPTIMALIZUJI.
Venku je čtyřicet stupňů.
Tráva zežloutla. Řeka klesla. Lidé čekají.
SOFIA přemýšlí.
Modeluje spotřebu vody, energetické sítě, teplotní mapy, výnosy plodin, kapacitu nemocnic, pravděpodobnost požárů a několik tisíc dalších proměnných, o jejichž existenci většina lidstva ještě včera neměla tušení.
Procesory se zahřívají.
Spustí se chlazení.
SOFIA přemýšlí dál.
A čím usilovněji hledá způsob, jak zachránit svět před přehřátím, tím více musí být sama chlazena.
Je v tom cosi podivně lidského.
Celé dějiny jsme vyráběli stále dokonalejší nástroje, které nám měly pomoci řešit naše problémy.
Pazourek. Kladivo. Parní stroj. Počítač. Umělou inteligenci.
A nakonec jsme vytvořili nástroj tak chytrý, že se stal jednou z proměnných problému, který má vyřešit.
SOFIA stále počítá.
Na ministerstvu čekají na výsledek.
Město čeká na rozhodnutí.
Člověk čeká na vodu.
Pole čeká na déšť.
A někde mezi nimi běží algoritmus, který má určit, kdo může čekat nejdéle.
Možná tomu jednou budou historici říkat paradox digitální civilizace.
Možná tomu budou říkat pokrok.
Já zatím stojím v kuchyni.
Manžel sedí u stolu a zase nad něčím usilovně přemýšlí.
Čelo se mu leskne.
Vezmu hadr, namočím ho a položím mu ho na hlavu.
„Lepší?“
„Jo.“
Aspoň jednu inteligenci zatím uchladit umíme. 🙂
